| Mnohokrát jsem během své dráhy fyzioterapeuta slyšela své kolegy říkat, jak dobře ceněná je naše práce v zahraničí. Jak vážené a dobře placené je to povolání. Ze svého okolí znám osobně několik fyzioterapeutů, kteří z různých důvodů odešli do zahraničí a tam se ve své profesi skvěle uplatnili. A tady u nás se mnoho mých známých stydí ohodnotit svojí práci, bojí se říct si přímo o dobré peníze za svůj výkon. Stylizujeme se často do role, že my chceme pomáhat nezištně, pasujeme se do role záchranářů, kteří nesou svoje ruce, um a zkušenosti na oltář zdraví lidu. Na druhou stranu se však mnohdy nezdráháme přijímat různé dárky, protislužby a výhody. Chceme se opravdu udržet ve skupině chudých, protože u nás je často chudoba vnímána jako poctivost? Je úspěch a majetek důkaz pokřivených charakterů, vypočítavosti a podvodů? Znehodnotíme nemalou dobu věnovanou přípravě na povolání fyzi- oterapeuta naší neschopností se správně ohodnotit? Měli bychom si připomenout, že umět se postarat o sebe a svoji rodinu by mělo být každého prioritou, že je normální a chvályhodné umět vydělat peníze, že všichni pracujeme za peníze, že charitu můžeme dělat (a lépe) když máme dostatek fnančních prostředků, že je normální zúročit svoje zkušenosti a um, že i naše další sebevzdělávání něco stojí a musíme na ně umět vydělat, že umění říct si o peníze za svojí práci je i důkazem o našem sebevědomí a odvaze převzít zodpovědnost za svoji práci. |
